17. 4. 2026 – Divadlo u Kapličky, České Budějovice
Zkušenost, vyrovnanost, preciznost, virtuozita, smysl pro detail i radost z hudby. To všechno se skrývá za neotřelým názvem dua El Ňůňo.
Marta Marinová zpívá, občas vezme do rukou housle či kytaru. Petr Tichý občas přidává druhý hlas, především však s mistrovskou jistotou ovládá kytaru a vytváří zvukový svět, který dalece přesahuje možnosti jediného nástroje. Podělíme se s vámi o slova stálého diváka Večerů S: „Velkým prožitkem pro mě byl projev Marty Marinové, ve které se nádherně snoubí zpěvačka a herečka! Vychutnává si každičkou notičku pěvecky i herecky. Je to Paní Zpěvačka! Nedovedu si představit, že by její písničky dokázal zazpívat někdo jiný, snad jen paní Hegerová.“
A právě Petrova kytarová hra dává Martinu projevu prostor plně zazářit. Jeho nástroj chvílemi zní jako malý orchestrion v tom nejlepším slova smyslu – barevně, bohatě a s neustálým citem pro píseň. Vše je servírováno do sytosti, přesně podle nálady, náboje jednotlivých skladeb a vysokého stupně „vyňuňaných“ aranží, které jsou poznávacím znamením tohoto skvělého dua.
Příběhy ze života protkané osobními zážitky, nesené ženským hlasem v mnoha podobách a doprovázené klavírem, v Divadle U Kapličky tentokrát klávesami. Taková je Klára Sára, výrazná autorka a interpretka, která si publikum získává naprostou opravdovostí. Její zpěv umí hladit i ostře řezat, vést ke klidu i k bouři. Nebojí se náročných témat ani silných textových obrazů. Do svého projevu zapojuje koloraturu, recitativ, výkřiky i šepot. To vše slouží jedinému a jasnému cíli: pravdivě sdělit emoci. V jejích písních přicházejí chvíle téměř filozofické, okamžiky, které zasáhnou člověka v hloubce, kde se běžná slova ztrácejí. Být ve společnosti Kláry Sáry znamená vstoupit do prostoru otevřenosti, odvahy a lidské pravdy. Její citlivá a zároveň suverénní hra na klavír vytváří pevným základem všeho, co přichází potom. A když se k ní přidá zpěv, vzniká celek, který vás vtáhne velmi blízko. Natolik blízko, že její písně začnete prožívat společně s ní.
Koncert Spolektivu k desátému výročí od vydání jejich desky DEJ MI TVAR nebyl jen hudebním vystoupením. Byl to zážitek, který se do člověka vpíjí postupně, jako když sledujete film, u kterého nechcete, aby skončil.
Hudba Spolektivu je jako řeka. Celý večer jsme se vezli na její hladině. Chvíli nás kolébala v naprostém klidu, aby nás vzápětí strhla divokým proudem čisté energie. Je fascinující sledovat kapelu, která spolu hraje s jednou odpočinkovou pauzou už od 20. století. Ta neuvěřitelná sehranost a jistota v každém tónu je v dnešní době vzácná a popravdě pro nás muzikanty posluchače i vzácná.
Co mě ale dostává při poslechu Spolektivu nejvíc, je vysoká citlivost. Žádné nástroje se nepředhánějí, kdo bude hlasitější. Zvukomalba slouží příběhu a hudba pokorně ustupuje textu, aby se k nám dostalo to nejdůležitější, a to je sdělení. Barevnost střídajících se vokálů jen podtrhuje atmosféru „filmového plátna“, které si každý z posluchačů promítá ve své hlavě.
Děkuji za večer, kde hudba malovala obrazy a my byli pohlceni jejím plynutím, jako bychom společně s kapelou všichni pluli na jedné lodi po řece hudby Spolektivu. Bylo to hluboké, lidské a nesmírně poctivé.
